Vážení a milí příznivci našeho divadla,
předem Vám chci poděkovat za všechnu podporu, které se mi dostávalo a dostává ze všech stran naší republiky dokonce i z blízké a daleké ciziny. Děkuji i všem slušným "plzeňákům", kteří mi volají, píší a rozčíleně mě informují o všech hanobících článcích v plzeňském tisku, který se snaží hodit ostudu radnice na moje bedra. Jejich pavlačová a lživá úroveň nešokuje jen mne. Zapomínají, že jejich voliči nejsou zabedněným stádem bez vlastního úsudku. Po čtyři dlouhé roky jste mi vy všichni pomáhali vydržet nechutné tahanice s plzeňskou radnicí a její ústavem sociální péče. Mne i divadlo stála tato kausa spoustu peněz, času, energie. Kéž bych ho mohla věnovat tvůrčí práci! Kolik příběhů pro naše loutky by spatřilo světlo světa!
Je však známo, že ty nejlepší příběhy píše život sám. Na mnohé z nich by ani lidská fantazie nestačila. Naše kauza připomíná absurdní drama.Ale jelikož jsme divadlem hrajícím především pro děti, přirovnala bych tento příběh spíše k pohádce o hrabivé rybářce, která chtěla stále víc, až neměla zhola nic. K vysvětlení se musím vrátit do historie divadla. Po smrti Josefa Skupy řada dědiců respektovala fakt, že za autorské dílo pana Skupy lze považovat jen to, co Skupa sám vytvořil. Tedy spoluautorství hry pro děti, jeho gramofonové nahrávky, případně jeho ilustrace. Našeho divadla se týkaly autorské honoráře z hříčky pro děti, kterou napsal s panem Wenigem "Hurvínek mezi broučky." Uváděli jsme ji řadu let a to i přesto, že nešlo o žádný literární skvost a téma bylo logicky poznamenáno anachronismy doby, ve které vznikla. (rok 1937). Chtěli jsme však pietně připomínat pana profesora Skupu. Autorské honoráře jsme prostřednictvím autorské organizace DILIA odváděli každoročně. Kdyby se to spočítalo, jednalo by se o nemalou částku, když vezmu do úvahy, že jen za léta mého ředitelování se jednalo o honoráře ve výši 40-50 000 Kč ročně. Pana profesora jsme neopomněli zmínit v každém programu divadla, v každé brožuře (a to jak u nás, tak i v zahraničí). Svoji slávu si na Skupovi přihřívalo i město Plzeň, které se k němu hlásí, byť byl rodákem ze Strakonic a po válce mu divadlo nedala k dispozici Plzeň, ale Praha, kde divadlo hraje nesrovnatelně déle. (Profesionální éra divadla v Plzni trvala 13 let, ta pražská trvá 58 let). Ať je to jak chce, Plzeň měla po celá léta prostřednictvím divadla zdarma reklamu u nás i po celém světě. Díků jsme se nedočkali. Naopak. Proto také Plzeň může od této doby počítat pouze s antireklamou. Zasloužili se o ni sami páni a dámy na radnici. Neštítili se a zaštítili se jménem Skupy, za jehož záchranu prý šli do boje a docílili jen toho, že nás v zájmu záchrany divadla donutili zbořit Skupův mýtus, na kterém jsme my, na rozdíl od nich, po léta pracovali. Byli jsme nuceni před veřejností demaskovat fakt, že Skupa byl sice prvním Spejblem a Hurvínkem, dal jim hlas (jako po něm Kirschner a Klásek), ale autorem loutek a jejich jmen nebyl.
Pro Skupu ani pro jeho další dědice tento fakt nebyl překvapením. Souznění a spolupráce s nimi a s divadlem trvalo do doby, kdy Městský ústav sociální péče v Plzni zdědil autorská práva a na post ředitele nastoupil G.Šlechta. A zde příběh o lakomé rybářce začíná. Ředitel úřadu se oháněl sociálními bohulibými účely. Jeho ústav prý potřebuje peníze pro stařenky a stařečky, a tak jej prohlásil výhradním majitelem loutek Spejbla a Hurvínka i jejich jmen. Nechtěl porozumět tomu, že jak jména, tak loutky, jsou autorskými díly jiných lidí a začal si diktovat. Nejprve svými nehoráznými požadavky zmařil zajímavý filmový projekt. V začátku jednání jsem mu jakožto majitelka Ochranné známky a spoluautorka projektu, nabídla jistá procenta z filmu. Ne z důvodů právních, ale jako sociální pomoc pro ty dědečky a babičky, jimiž se ředitel sociálního ústavu tak dojemně oháněl. On však nechtěl něco, chtěl všechno. Jak ta rybářka.Film se jeho přičiněním nekonal, nedostal tedy zhola nic. V té době jsem stáhla z repertoáru hru J.Skupy, protože nehodlám spolufinancovat ústav, který prohlašuje, že užíváme jmen a figur S+H neoprávněně a žádá si za to finanční pokutu. Ústav tedy jednou provždy přišel o nemalé tantiemy. Ale Plzni zřejmě o peníze nejde. Je dost bohatá,aby mohla financovat řadu právníků, kteří se na jejich straně vystřídali, vést soudní spor, zadávat žádosti o ochranná opatření, která by nám měla zakázat do soudního vyrozumění užívat Ochrannou známku a nestačí jim ostuda, kterou si vysloužili při soudním jednání a chtějí se odvolávat. A coby ne? Financují to daňoví poplatníci města Plzně. Pan primátor se tomu nediví. Dokonce v televizním rozhovoru s redaktorem Mottlem v pořadu TV NOVA "Na vlastní oči" prohlásil, že to platí pan ředitel ze svého rozpočtu. Tedy z peněz, které ústav dostává na sociální účely. Letos přišel pan primátor s inovací. - V rozhovoru pro regionální TV Plzeň vysvětlil, že "prý se informoval z čeho že se spor platí a dozvěděl se, že na to má pan ředitel Šlechta zvláštní fond." A z čeho jiného je jakýkoliv fond ústavu, který není ziskovou, ale příspěvkovou organizací financován, než z rozpočtu na sociální účely? Pan primátor zřejmě silně podceňuje mozkovou kapacitu jeho voličů. Jen pro představu o kolik peněz tato soudní tahanice občany města Plzně připravila. - My jsme měli právníka jediného a žádali jsme po něm jen základní právní služby .Suma, která není konečná činí 112 000 Kč. Oni měli právníků tuším pět, nebo šest. K tomu připočtěte ušlý zisk z nerealizovaných autorských honorářů, které dostávali v době, kdy byla hra, ze které pobírali tantiemy ,na repertoáru divadla.
Nechápu že takovéto výdaje radnice schvaluje, když nemá žádné důkazy, které by je nutily uvěřit, že právo je na jejich straně. Zatímco my jsme měli Skupou podepsaná prohlášení ve kterých označoval kdo je autorem loutek a jejich jmen, druhá strana, prostřednictvím JUDr. Hornové nepřinesla jediný seriozní důkaz. Tento nedostatek paní doktorka nahrazovala čilou gestikulací a pantomimickými projevy, kterými se pokoušela zpochybnit vše, co jsme předkládali my. Byla jsem u soudu poprvé a doufám, že i naposled a jestli výrazy, které paní žalobkyně vrhala směrem ke mně i do řad zúčastněných novinářů patří k právní etice a mají sloužit jako psychologická zbraň, tak na mne to nepůsobilo. Spíše jsem se přistihla, že zapomínám sledovat průběh řízení, protože nedočkavě čekám, kdy na mne paní doktorka vyplázne jazyk, či udělá dlouhý nos. Nedočkala jsem se. Zato mě pobavila předloženými materiály. Snad proto, že jsme divadlem humoru, nechyběla ani humorná vložka. Vzbudila smích i v řadách přítomných novinářů.To když paní doktorka předložila jako důkaz toho, že Hurvínka vymyslel pan Skupa dávno před jeho vznikem obrázek chlapečka -kapříka. Zřejmě si nepřečetla ani to, co bylo uvedeno pod obrázkem. Cituji :"Skupova kresba pro Karla Kovala z r. 1923. Její spojitost s pozdějším vznikem Hurvínka se nepodařilo hodnověrně doložit." Pro vaši informaci se jedná skutečně o Skupovu ilustraci k povídce Karla Kovala, která vypráví o malém kapříkovi jménem Hurvínek. (Proto nechybí ani cedule u dveří, pod kterými kapřík sedí. Je na ní napsáno:"A. Hurvínek ručně zpracovaná rochňátka. ")(* obr. dole na této stránce) Karel Koval-vlastním jménem Šlais, byl literátem, redaktorem a Skupovým přítelem. Skupa mu jeho povídky ilustroval. Také mu na dvou dochovaných diplomech děkuje za autorství jmen Spejbl a Hurvínek.
Tolik tedy k jednomu z důkazů. Dále jako nezpochybnitelný fakt Skupova autorství uváděla druhá strana názor, "že je přece notoricky známo, že Skupa byl autorem". To mělo zřejmě jako důkaz postačit.
Jako další podklad pro svá tvrzení jsme se museli spokojit s faktem, že je Skupovo autorství zmiňováno v encyklopediích. (Tam se píše i o Shakespearovi, přestože dodnes nevíme, co napsal, či kdo všechna ta díla napsal. Také data narození a úmrtí Skupy jsou v některých heslech uváděny nesprávně a Miloš Kirschner je tam zase psán jako Milan.) Nejen soud, ale i laik ví, že Encyklopedie u soudu jako důkaz sloužit nemůže. Nepochybně to ví i paní JUDr. Hornová. Ale proč to nezkusit?
Poté už jen následovala nabídka, že se svědectvím předstoupí někteří publicity chtiví senioři, kteří sice u toho, jak se loutky zrodily nebyli, ale vědí to z vyprávění. Svědectví z druhé a třetí ruky též není právně akceptovatelné. Bylo tedy paní předsedkyní senátu zamítnuto.
Paní JUDr. Hornová si byla zcela jistě slabin ve svých důkazech vědoma. Proto se odhodlala ke kroku, který je proti jakékoliv právní etice. V době, kdy byla žaloba u soudu, intervenovala u ministra kultury Pavla Dostála a žádala ho, aby ze své pozice zapůsobil, abych přistoupila na nehorázné finanční i umělecké požadavky protistrany a žaloba se tak mohla stáhnout a oni by dostali, co chtěli. Pan ministr jí vysvětlil, že toto její konání je protiprávní a že je ochoten vystoupit jako svědek u soudu a doložit, jakých prostředků tato plzeňská strana používá a vše mi oznámil.
Dalším důkazem o neseriozním jednání protistrany je fakt, že JUDr. Hornová chtěla soudu předložit jako svědectví listiny bývalého člena divadla který, jak se ukázalo, neměl o tom, že jeho jménem protistrana argumentovala, ani ponětí a naopak odevzdal soudu protest proti tomu, že s ním bylo takto bez jeho vědomí nakládáno a vyslovil se v tom smyslu, že v případě potřeby chce být svědkem naším.
Tato ostuda zřejmě paní doktorku nepoučila a postěžovala si, že nebyl předvolán jako svědek plzeňský Dr.Zahrádka, který chtěl přinést jako konečný důkaz Skupova autorství Hurvínka jeho loutku, kterou mu Skupa věnoval a na které je důkaz. -Je podepsána Skupou, což je dle nich znamením, že loutka je jeho dílem. To mě pobavilo nejvíce. Před měsícem jsem ve starožitnostech sama objevila a zakoupila loutku Hurvínka. I ona měla na dřeváčku podpis Skupy. Dokonce i s datem r.1937. Neznamenalo to však, že Skupa v roce 1937 vymyslel Hurvínka (ten vznikl v roce 1926). Je to jen dokladem toho, že v tomto roce Skupa poskytnul na loutku autogram. Sama jsem byla nesčetněkrát svědkem toho, že Miloš Kirschner podpisoval fanouškům loutky,trička, památníky, knížky, desky a dokonce i sádru na zlomené noze. K autorství sádry, ani jiných předmětů se rozhodně nehlásil. Mimochodem, dělám to i já, když za mnou přijde někdo se zakoupeným suvenýrem a přeje si ho podepsat. Podle plzeňských jsem se tedy v průběhu času stala autorkou Hurvínka, Spejbla i Máničky. Hezké zjištění. Když už JUDr. Hornové docházely argumenty, vytasila se tato odbornice na autorské právo s teorií, že řezbář ani kameník nemůže být autorem. Ať mi tedy celé generace loutkářů prominou, ale to, že si loutky navrhovali, vyráběli, oblékali, technologicky vymýšleli, jim dle JUDr.Hornové nezadává právo být autory. Právě tak jím není nebohý kameník, který si na objednávku, nebo pro své potěšení vytesá sochu. Jaká to právní inovace!
Paní doktorka si tedy vykládá právo tak, jak se jí a jejímu klientovi hodí. Ačkoliv podle paragrafu dvě Autorského zákona, nebyl v době Skupy náčrtek označován za autorské dílo (což paní doktorka bezpochyby ví a i kdyby nevěděla, bylo jí to u soudu mým právníkem objasněno), přesto stále znovu neúnavně operovala oním nezachovaným náčrtkem Skupy, o kterém se traduje, že měl sloužit jako inspirace pro předobraz Spejbla, který ale (jak máme důkazy) Karel Nosek odmítl použít a vytvořil si dle vlastní fantazie loutku svoji. Přestože nebyl použit a sám náčrtek neexistuje a není ani uznáván po právní stránce jako autorské dílo, domáhala se zástupkyně žaloby opětovně uznání, že v jeho důsledku je Skupa Spejblovým autorem.
Žádný z důkazů plzeňské strany nebyl soudem uznán a po právu jsme vyhráli my. Jedna ostuda však radnici a Šlechtovi nestačí a touží se znovu ztrapnit při odvolacím řízení. A proč by taky ne? Peněz zřejmě má sociální úřad dostatek a pro jakéhokoliv advokáta, je každý další právní krok předmětem zisku.
Věřím, že odvolací řízení potvrdí rozhodnutí městského soudu. Nové argumenty a důkazy žalující strana přinést nemůže, neb ani existovat nemohou, zatímco nám přinášejí noví a noví lidé další konkrétní důkazy, které stoprocentně opět a znovu potvrzují naše tvrzení.
Ale zpět k naší pohádce! Happy end se konat nebude. Pan Šlechta a spol. skončí v každém případě tak, jako ona rybářka. Jak známo, chtěla stále víc a nemá nic. A nic mít nebude ani ředitel Šlechta. Další Skupovo dílo k zpeněžení neexistuje a z naší strany už Plzeň nedostane ani korunu. Co dělat? Nenasytné rybářce zřejmě nezbude nic jiného, než nahodit sítě v jiném rybníce.